Existenciální analýza je psychoterapeutický přístup, zabývající se fenomenologickou analýzou podmínek naplněného života (existence).
Termín existenciální analýza zavedl do psychoterapie vídeňský neurolog a psychiatr Viktor Emil Frankl (1905–1997) ve třicátých letech 20. století. Frankl neužíval pojem existenciální analýza zcela jednoznačně, ale ve dvou významových rovinách. V první z nich chápal existenciální analýzu jako filosoficko-antropologický základ logoterapie, jako teoreticko-výzkumný směr, hledající obecnou psychoterapeutickou antropologii (obecná existenciální analýza). Ve druhé významové rovině existenciální analýzou rozuměl terapeutický proces – analýzu konkrétního člověka, jejíž pomocí se snažil přivést pacienta k prožitku odpovědnosti za své bytí (speciální existenciální analýza).
V osmdesátých letech 20. století došlo k názorovému rozchodu
Franklových žáků, kteří logoterapii a existenciální analýzu dále
rozvíjeli. Představitelkou jednoho pojetí je
Elisabeth Lukasová,
která propracovává existenciální analýzu ve významu logoterapeutické
antropologie. Představitelem druhého směru je Alfried Längle, jenž
existenciální analýzu přetvořil ve svébytnou psychoterapeutickou
koncepci, která se již nesoustřeďuje jen na tematiku smyslu, ale
především na podmínky umožňující naplněný život. V devadesátých letech
se Frankl od tohoto rozšířeného pojetí distancoval, protože jej již
nepovažoval za logoterapii. V této době byla existenciální analýza
uznána jako samostatný psychoterapeutický směr, jehož součástí je i
logoterapeutické poradenství. Logoterapie je v rámci existenciální
analýzy pojímána jako poradenská metoda, pomáhající při hledání smyslu,
resp. při frustraci této touhy.
Současná existenciální analýza nadále vychází z Franklovy
antropologie a teorie motivace. Frankl si ve své antropologii položil
dvě základní otázky: „Co činí člověka člověkem?“ a „Co umožňuje člověku
prožít naplněný život?“ První otázkou mířil k tomu, co
je specificky
lidské a co nazýval osobou, druhou otázkou sledoval, jak člověk vykoná
akt existence. Ve své teorii vytyčil jako primární motivační sílu „vůli
ke smyslu“. Franklovo pojetí systematizoval Längle, který ho v některých
bodech dále rozpracoval a obohatil. V rámci koncepce „základních
osobních motivací“ popsal podmínky umožňující akt existence, v teorii
„osobní existenciální analýzy“ pak úlohu subjektu při naplňování života
smyslem.
Längle rozpracoval hlubší motivační strukturu, která kromě tělesných a duševních motivačních sil předchází „vůli ke smyslu“. Vymezuje čtyři roviny existenciální motivace:
- Rovina ontologická (moci být zde) vychází z fakticity bytí v
tomto světě, a zabývá se tím, jak mohu přijmout danosti, podmínky a
možnosti tohoto světa. Charakterizuje ji touha po bezpečí, jistotě,
ochraně a prostoru.
- Rovina axiologická (chtít být hodnotou) se táže, zda je pro mě dobré být zde v tomto světě, zda mohu najít a vnímat hodnotu svého života a přiklonit se k němu. Tuto rovinu charakterizuje touha po blízkosti, vřelosti, vztahu.
- Rovina etická (smět být takovým) se opírá o vědomí vlastní
jedinečnosti,identity. Zkoumá,nakolik mohu být sám sebou, nakolik si sám
sebe cením, jestli prožívám sebe jako hodnotného, zda žiji autenticky
(nečiním něco, co ve skutečnosti nechci). Tuto rovinu charakterizuje
touha po ocenění, samostatnosti a nezávislosti.
- Rovina osobně-existenciální (chtít smysl) se snaží rozpoznat, k
čemu je vlastně dobré, že já jsem zde – zabývá se tím, jak najít a
naplnit smysl v životě („vůle ke smyslu“,indikační oblast
logoterapeutického poradenství). Charakterizuje ji touha po naplnění,
radosti,smyslu. Uvedené roviny základní osobní motivace vyjadřují proces
vypořádání se osoby podmínkami existence a slouží i jako podklad
existenciálně analytické psychopatologie.Vznik duševních poruch souvisí s
deficitem vypořádání se osoby s důležitými duchovními obsahy
jednotlivých rovin motivace, které mají podobu potřeby.
Frankl pojal člověka jako toho, kdo je životem tázán. Jeho
existence pak spočívá ve schopnosti osoby sebe sama přesáhnout, dát se
jiným hodnotám než sám sobě (sebepřesah). Längle doplnil tento požadavek
situace o požadavek osoby vůči sobě samé, svému subjektivnímu prožívání
– prožívání toho, co je pro mne osobně důležité, co ve mně chce žít,
jaký je můj zájem. Příklonem k subjektu a jeho emocionalitě jako základu
terapeutické práce byla existenciálně analytická praxe obohacena o
oblast emoční a biografickou. Pro praktické použití v „osobní
existenciální analýze“ definuje Längle osobu introspektivně – jako to,
co ve mě mluví, říká já. Takto viděná osoba má tři specifické
vlastnosti: je oslovitelná, rozumějící a odpovídající. Aby člověk mohl
odpovídat na požadavky smyslu, musí napřed situaci vnímat, nechat se jí
oslovit, rozpoznat v ní výzvu a ukázat se ve své odpovědi. Oslovení
doprovází prvotní, bezprostřední a spontánní pocity. Za pomoci
sebeodstupu
mohu oslovení rozpoznat a porozumět mu. Při porozumění je
oslovení vtaženo do kontextu se vším, co je pro člověka hodnotné jak z
vnitřního, tak i z vnějšího světa osoby. Na základě porozumění,
integrace oslovení do celkového životního kontextu, se mohu svobodně
rozhodnout. Vrcholem této integrace je definitivní vnitřní postoj,
osobní, svobodné a odpovědné rozhodnutí, které se stává pohotovostí k
jednání. Každé rozhodnutí pak má v sobě intencionální rozměr a ústí v
odpověď. Osoba tak může realizovat své možnosti.
Osobní existenciální analýza je pokusem o zmapování procesu hledání smysluplné odpovědi na požadavky situace a zároveň i obecným psychoterapeutickým rámcem existenciální analýzy. Terapeutickým cílem existenciální analýzy je emocionálně volné prožívání, autentické zaujímání postojů – tedy vlastní, vnitřně souhlasné, svobodné a zodpovědné zacházení se životem (se sebou samým a okolním světem). Existenciální analýza byla také rozšířena metodicky a zahrnuje metody vhodné pro terapii či prevenci všech psychických poruch. Díky své antropologii ale nachází uplatnění i v pedagogice, pastorační péči, prevenci a oblasti řízení lidských zdrojů.