(Část textu z cyklu přednášek pro diabetology, 2006)
Obezita
je onemocnění, které výrazně ovlivňuje celkovou kvalitu bytí pacienta.
Nahromadění nadbytečného množství tukové tkáně postihuje jak tělesnou,
tak i duševní rovinu bytí člověka. Když pracuji s pacienty u kterých je
podíl duševních činitelů v anamnéze obezity rozhodující, zjišťuji, že
tito pacienti mají paradoxně nízkou váhu. Tedy rozhodně ne tu tělesnou,
ale mají nízkou vnitřní váhu – hodnotu sebe sama a bývají na
duševně-duchovní rovině vyhladovělí, nenasycení. Příjem a výdej energie
na tělesné rovině vykazuje jisté podobnosti s přijímáním a dáváním na
rovině duševně-duchovní. Pro rovinu tělesnou je zdrojem energie strava.
Na úrovni duševní jsou potravou emoce – zážitky a zkušenosti, které máme
s druhými, se sebou samými a okolním světem. Dostatek „dobré psychické
výživy“ během ontogeneze (pestrý a sytící emocionální život) přináší
utvoření a zpevňování pocitu vnitřní váhy (hodnoty sebe sama). Anamnézy
obézních pacientů často ukazují, že pro utvoření dostatečně stabilního
pocitu vnitřní váhy nebyly dobré možnosti a okolnosti. Obézní pacienti s
nižším pocitem váhy sebe sama často kompenzují chybějící nedostatečnou
emoční „nasycenost“, skrze rovinu somatickou, jídlo. Z pohledu
existenciální analýzy se díváme na míru stability, nasycenosti
následujících prožitkových rovin (základních osobních motivací):
1. Moci zde být.Nakolik
pacient může přijmout realitu tohoto světa, zda prožívá dostatek
prostoru a jistoty pro své bytí zde, anebo spíše před realitou tohoto
světa utíká. Výraznější deficit se nejčastěji u obézních projevuje v
podobě sociální úzkosti. Pacienti nedůvěřují druhým, cítí se v
přítomnosti druhých nežádoucí, jsou nadměrně citliví a ostražití na
odmítnutí, stydí se za svou tělesnost, pobývání zde. U obézních
pacientů, kteří v tomto světě nemohou pocitově dobře být (cítí se
ohroženi zde být) se jídlo stává výraznou životní oporou. Lékař to může
vnímat jako pocit, že se pacientovi na jídlo nedá sáhnout, protože by se
pacientovi „zhroutil svět“ nebo by na lékaře agresivně zaútočil
„usilovat o jeho život“. Lékař se může ocitnout v „pasti“ – pacient
přichází, že chce hubnout, ale nenechá si na jídlo ani „sáhnout“ (tak
proč tu vlastně je?). Tito pacienti si dělají velké zásoby, nakupují
více, než potom snědí, mají rádi těžká hutná jídla, která je uzemní,
usadí (a zmírní strach).
2. Chtít žít. Jakou hodnotu, emocionální
náboj má pro pacienta fakt, že zde žije. Je rád, že žije nebo naopak
prožívá své bytí zde jako zátěž? Zde potkáváme obézního pacienta, který
je ohrožen depresí, nemá chuť do života, natož do hubnutí, netěší se na
svou budoucnost (proč by se omezoval, když už ho stejně nic nečeká!).
Lékař je zde ohrožen pocitem beznaděje, často po pacientově projevu ani
on sám už nevěří, že by tento pacient, mohl něčeho dosáhnout, pro sebe
udělat, když má pacient „objektivně“ tak těžký život. Pacienti s
deficitem na této úrovni mají velkou snahu vyhnout se pocitům
osamělosti. Snaží se druhým dát, čeho se jim samotným mnoho nedostalo,
což je vyčerpává. Mývají pocit, že blízkost, láska, pozornost není pro
ně, ale jen pro druhé. Takto trpí i v přítomnosti svých nejbližších.
Tito pacienti mívají často chuť na sladké (alespoň něco dobrého), nebo
používají jídlo jako stimulační prostředek – dodá jim sílu, energii a
oni ještě chvíli vydrží.
3. Smět být takovým jakým jsem. Do
jaké míry si pacient sebe váží a nakolik je schopen být sám sebou, žít
autenticky anebo musí naplňovat obraz a očekávání druhých? U obézních
pacientů bývá tato oblast vůbec nejvíce zraněna – často se za sebe a
svou tělesnost vůbec nemohou postavit, mívají pocit, že mají být úplně
jíní (pocity studu, nepatřičnosti, nechtěnosti…). Setkávání se s
nepřijetím a nevážení si sebe sama ústí u našich pacientů ve víru, že
nemají právo tu být nehubení a že by stačilo k vyřešení problémů „pouze“
zhubnout (kdyby byli hubení, byly by přijatí, dařilo by se jim lépe
atd.). V chování obézních pacientů se pak ukazuje přisuzování větší
„váhy“ druhým (na mě nezáleží, ale hlavně ať se mají dobře ostatní),
tendence obětovat se pro druhé, až závislosti na nich. Snaží se druhým
zavděčit, být pro ně zábavní, milí, přitažliví, … a nebo se snaží
vzbudit lítost a starost u druhých např. svou bezmocí (když budu
dostatečně „ošklivý“, on se někdo slituje). Často to také „musí být
silní“ jedinci, kteří pro druhé snesou snad úplně vše. Někdy to má i
opačnou podobu: snahu být na druhých úplně nezávislý, nepřizpůsobivý (já
nic držet nepotřebuji). Lékař zde může být lapen do „příjemného“
pocitu hodného rodiče, protože jednak je to on kvůli komu se pacient
tolik snaží hubnout, a zároveň je tím, kdo z nich má radost. Potíže
nastávají, když pacient nemůže přijít a pochlubit se s úspěchem (často
přijde až za několik let s 20kg navíc). Nebo se naopak lékař setkává až s
udivující pacientovou nevztahovostí, netečností vůči sobě samému
(zanedbávání péče o sebe). Pacientů, kteří mají nedostatečně nasycenou
tuto rovinu bytí se v přístupu k jídlu objevuje záchvatovité přejídání a
tendence k extrémům v jídelním chování (hladovky, drastické diety,
jo-jo efekt aj.).
4. Stávat se, uskutečňovat. O co vlastně pacientovi v životě jde, jaké cítí životní výzvy, k čemu se ve svém životě vztahuje, nakolik zažívá naplněnost svého života (smysluplnost). Tito pacienti mají spojený vzestup váhy s konkrétním obdobím jejich života, ve kterém bylo nějakým způsobem změněno, narušeno nebo otřeseno jejich existenciální směřování (úraz, závažná diagnóza, smrt blízkého, mateřství, změna zaměstnání atp.). Můžeme ale potkat i pacienta, který se přejídá z pocitu nudy nebo jen proto, že na to má, který přestal cítit hodnotu svého bytí zde. Na lékaře je zde kladen nárok povzbudit k hledání nového směřování.